A poslali mě na Slapy.
Ono to nebylo jednoduchý, protože mě převlíkli do kalhot pyžamových a u těch kalhot se jim zadrhl uzel, samozřejmě. A já jsem nezvládl nestačil jsem říct a nestačil jsem rozvázat ten uzel. Všechno bylo mokrý a bylo to zrovna před řidičem sanitky a ten říkal: Dejte mu pleny, já to chci mít všechno čistý!
A já jsem se cítil úplně blbě a sotva jsem přišel na pokoj na Slapech, tak jsem to ze sebe strhal, protože jsem si říkal Teďka mě pošlou zpátky, já sem přeci nemůžu přijít s plenkami, to nejde!
A byly to prostě poslední plenky, který jsem měl zatím. Nevím, co mně chystá budoucnost, ale to byly moje poslední plenky, ty, který jsem ze sebe strhal. A já jsem se bál, že mě pošlou zpátky.
Dneska už sem jezdi lidi s plenkami a nikdo se tomu nediví, ale v době, kdy jsem tam šel já, to prostě bylo takhle, nesměl mít plenky!
První den, to byla den, to jenom jsem se seznamoval s okolím, jak to kde vypadá, a stejně jsem nemohl nikam jít. Tak jsem koukal kolem sebe na pokoji a zjistil jsem, že máme tam barevnou televizi a máme tam telefonní spojení a prostě připadal jsem si jako v ráji. Von to taky svým způsobem ráj byl. Protože byl jsem na oddělení, kde se o nás staraly sestřičky. A najednou to nebyla úplně nemocnice. Sice se jedlo na pokojích nebo na chodbě, ale i toho se člověk může zbavit.
Ale zatím jsem musel jenom cvičit a být na pokoji. Míla za mnou mohla večer, když jede z práce domu u mě se zastavit na chvíli a já jsem cvičil a cvičil a cvičil.
Stejně je to bezvadná ženská! Se mnou si užila strašně moc a je se mnou pořád! Tam bylo taky to, když jsem šel do jednotlivých cvičebních míst.
Takže kromě normálních cvičení jsou tam i dva bazény. Jeden je na cvičení, druhý na plavání. Na plavání samozřejmě jsem zatím vynechal. Ten na cvičení, ten mě čekal. Tak mě tam přivezli a já jsem si říkal: Teďka vám ukážu! Voda, to je moje! S vodou já jsem ohromný kamarád! A navíc, nemusí mi nic nosit, můžu jenom plavat a můžu se natáhnout na zády!
Jó houby! Když mě spustili do vany, do bazénu, tak jsem pravou stranou sjel dolů na dno a tam jsem mžoural na svět a čekal jsem, jestli mě někdo vytáhne. Mě vytáhli a já jsem se ploužil okolo strany a bál se pustit tyče.
Ale cvičil jsem, cvičil jsem, cvičil jsem a to mně pomáhalo. Jednoho dne se budu moct pustit tyče! Zatím jsem byl rád, že jsem dokázal udělat krok tou stranou postiženou.
Pro mě byl důležitý „vojta“. Samozřejmě, že „vojta“ není ňákej zaměstnanec, je to pán, který kdysi udělal sérii cvičení a je to nesmírně zajímavý, protože dokáže věci, který nedokážete vy. Já když jsem poprvé šel na „vojtu“, tak jsem nevěděl, co mě čeká. Ono mě v podstatě nic hrozného nečekalo. Ta paní, která se mnou dělala „vojtu“, ta si mě položila na stůl a chytla mě ve dvou místech a vyvíjela na ně tlak. Trvalý. A najednou sebou buďto ruka nebo ruka sebou začaly pohybovat. Sám. Sám od sebe. Bez ovlivnění. Reflexní pohyby asi nějaký. Ale pro mě to bylo strašně důležitý.
Protože jsem si uvědomil několik základních věcí. Za prvé, že ani ruce, ani noze se nic nestalo. Tam jsou svaly, tam jsou klouby a ty jako fungovaly dřív.
Jediný, kde se to stalo, byl mozek. Na druhý straně lze ovlivnit pohyby ruky nebo nohy jinou cestou než je normální. Jde o to na to přijít, co s tím dělat. Abyste tomu rozuměli, já ztratil veškerý cit v pravý straně. A to jak čití povrchový, i hluboký. Já jsem nevěděl, kde ruka nebo noha je. Necítil jsem chlad a horkost. Prostě jsem nevěděl vůbec nic. Ale při tom „vojtovi“ jsem přišel na to, že bych to možná dokázal ovládat a dělat při tom jinak věci, než jsem byl, zvyklý.
Tak jsem se začal snažit na to přijít. A dokázal jsem to! Trvalo to dlouho, ale dokázal jsem to. Stejně nemít podporu mý rodiny, tak bych to nejspíš zabalil. To, že rodina u mě zůstala, mně hrozně moc pomohlo. Tyhle věci nelze dělat, když je člověk sám. To jsem viděl u těch lidí, který jejich polovičky nebo jejich přítelkyně nebo přátelé opustili a našli si někde pohodlnější cestu. A ten člověk v tom stát sám. Je to vůbec nejhorší, co můžou tomu druhý mu udělat. Hledat si lehčí cestu. Je to hrozný. Tak zatím.