Vzpomínky 2
Já fakt nevim, jestli to je spánek, nebo bdělost, nebo co mi to umožňuje vracet se zpátky na svý život. Protože vlastně se vždycky vracim do úseku života. Občas je to nádherný a občas je to smutný. Ale těch nádherných věcí daleko, daleko převažuje. Jak jsem prvně na lyžích, jak jsem se naučil plavat.
Jak jsem se naučil plavat, to je o panu Čermákovi. Já jsem hrozně brzo uměl plavat, ale pod vodou. A neuměl jsem plavat na hladině. Já jsem se vždycky potopil a někam jsem odplaval a tam jsem se nějak vyhrabal a postavil na nohy a pak zase zpátky. Já se vody a hloubky nebál. A pan Čermák byl v Axe. Axa to je plavecký bazén v Praze kousek od Labuťě. Mě tam k němu přivedli a pan pan Čermák povídal Bojíš se? Já mu řek Nebojim. A on řek Tam je ale velká hloubka. Tam je jednou tolik, když já se natáhnu. A ukázal, jak on sám natáhne dva metry, takže tam jsou čtyři metry. Já Nebojin. A on věděl, že já neumim plavat. A odved mě na tu hloubku a říkal si Tady mu spadne hřebínek. Odved mě do třetiny šířky bazénu a říkal Tak nebojíš, jo? Tak tam skoč! A já tam skočil! A pod vodou jsem se dohrabal ke schůdlkům a vylez nahoru a tím začlo naše kamarádství. Protože on mě skutečně naučil plavat.
A tak jako miluju sníh, tak miluju i vodu. A jak mně později voda pomohla, tak i sníh mně pomoh. Jsou to dvě skupenství, který jsou hrozně důležitý.
Ono se nadarmo říká, že miminko plave v bříšku a je to pro něj přirozený prostředí. A když se narodí a poprvé se nadechne, tak vlastně přechází z vody na souš. A tam se mu, tehdy se mu uděje ten přerod. Teprva tehdy je komplexní. A někomu to zůstane dýl a někomu to zůstane míň. Mně to zůstalo hodně. Takže jsem se chtěl pustit kromě lyžování i do plavání. A všichni říkali, že na to mám buňky. A chodil jsem do přípravky, naučil jsem se plavat, začal jsem plavat závodně, jenže atopickej ekzém byl proti a já jsem toho musel nakonec nechat. Stejně je to nádherná vzpomínka a dodneška rád vlezu do bazénu.
Krásně je napsáno v knížce Vlaštovky a Amazonky. To je moje taková dětská bible. Hrozně se mi líbilo to, co dělaj. Jak trávěj volný čas. A už jako malej kluk jsem měl pocit, že vim, co to je sedět na tý plachetnici a cítit tu loď pod zadkem, jak ujíždí a naklání se a naskakuje do skluzu. Ale uměl jsem to jenom v představách. Protože k jachtání jsem se dostal až daleko pozdějc.
Potápěl jsem se. Dneska se tomu říká šnorchlování. Za mý doby, když jsem byl dítětem, se tomu říkalo ptápět se na hubu. A řekl bych, že to byly krásné okamžiky.
Nejvíc se mi líbilo potápění v moři. V Jugoslávii. Průzračná voda, teplo. Hodiny a hodiny ve vodě. Na sobě šnorchl, potápěčský brýle a ploutve a člověk se vznáší. Pak něco uvidí v hloubce, ohne se a jako kachna zajede pod vodu a první metry má zadarmo a doplaval jsem do hloubky 13, 14, možná i 15 metrů. Chvíli se zdržel a pak honem nadechnout, zase nahoru, zase se nadechnout. Je to nádherný. A nakonec jako mnoho jiných jsem to naučil ženu a děti. I oni milujou vodu. I oni milujou potápění. I oni milujou lyžování. Podědili mé lásky.
Už toho zase mám dost. Už dneska končim. Vyprávět o vzpomínkách dávno minulých, někdy mám problémy udržet souvislost dějovou a časovou, proto mě omluvte. Už takhle to běží ve dvou rovinách. Ta první je to, jak jsem se probudil na JIPU. A ta druhá je úroveň vzpomínek. A ty vzpomínky ne vždycky běžely a běžej chronologicky za sebou , proto se omlouvám laskavému čtenáři, že mu v tom udělám trošku guláš. Ale vono to stejně… je to pro mě!
Je to pro mě, říct to všechno. Je to pro mě, napsat to a možná i uveřejnit. Chci, aby lidi věděli, co všechno jde přežít, co všechno jde zažít a co všechno jde překonat.
A já mám vzpomínku takovou zvláštní. Kde se mě to moře a ty hory spojujou. Ty hory, na těch horách jsem si ulommil nohu. Trénoval jsem ve Špindlu na černé sjezdovce a byli jsme tam sami. A já jsem chodil zezadu do lanovky, měl jsem klíč a jezdili jsme pětadvacetkrát, někdy víc, někdy míň, sjezdovku ve Špindlu. Černou, červenou, jak to šlo. Na červený vyjížděný dlouhý oblouky, na černý zkrácený obřákový oblouky. A asi jsme tam měli napíchanej a nebo to měl napíchanej někdo jinej, to už si moc dobře nepamatuju, obří slalom. A já jsem měl jet do Prahy a táta mě měl odvízt na závody do Itálie a měl jsem za sebou týden tréninku a já jsem si připadal, že jsem king! A táta měl zpoždění. Tak jsem si řek Ještě jednu, poslední!
Poslední jízda, tou nikdy nemá nikdo jezdit. Od tý doby říkám Poslední jízdy se nejezdí, to se už počká dole! Jenže, tak jako toho nedbal jsem já, tak toho nedbaj i jiný lidi. Ono to má psychologický podtext. Člověk pospíchá. Je to poslední jízda. Zřejmě se rozhodoval, jestli má, nebo nemá. Tak jako já. A pak jsem si řek Já to pojedu. A pospíchal jsem, abych tam byl včas! Pospíchal jsem moc a zůstal jsem na tom svahu ležet. Měl jsem 10 centimetrů nohy pravý roztříštěný. To nevěděl jsem. Já jsem si…protože mě chodidlo bylo rovnoběžný s holení, tak jsem si řek, ta je vykloubená, to musim hodit zpátky dřív, než to začne otýkat. Tak jsem za ni vzal a pak se pamatuju, že kolem byli lidi a já jsem ležel na bundách a … jojo … takže místo do Itálie jsem jel do Vrchlabí a ve Vrchlabí mně tu nohu srovnali.
Pak se jim to nelíbilo, zrentgenovali, znova srovnali, znova rentgen a ještě jednou zlámali. Na jednu stranu musim říct Chvála bohu, bezvadná práce odvedená. Já o tom nevim, že jsem tu nohu měl zlomenou. Na straně druhý, ten okamžik, kdy jsem si ji zlomil, byla sranda. To když mně ji lámali podruhý, to nastal problém. To byly noci prořvaný! To strašně strašně bolelo! A když to bylo opravdu špatný a píchli mi morfium nebo něco podobnýho, nevím, co mně píchli, tak z těch nocí potom mám jednu vzpomínku.
Ta vzpomínka je každý den stejná. Já si sednu na pláži do kajaku a vjedu na moře. A tam je ostrov. A mířim k tomu ostrovu. A přijede připlave žralok a ten žralok začne tu loď kajak požírat zepředu. A požírá to i s tou nohou. Ten sen je nesmírně živý. Já dodneška na to vzpomenu a dodneška si živě představuju, co jsem tenkrát cítil.
Ale šest neděl uběhlo jako voda, sundali mně sádru, já začal cvičit a mladej organismus všechno zvládne a hurá na další sezónu, musíš makat makat a dělat co umíš, aby ses dostal do fazóny, tak jako jsi byl předtím. Opět jsou to krásný vzpomínky a … jsou to krásný chvíle, na který strašně rád vzpomnínám.
A proč vám o tom povídám? Protože s tou nohou pravou nemůžu nic dělat. Protože tou pravou rukou nemůžu nic dělat. A to mě teďka ničí. A nejhorší je, že necítim celou půlku těla. A přitom toho tolik uměla. Protože díky tomu, že funguje, nebo fungovala, jsem moh plavat, běhat, skákat, lyžovat. Dělat prostě věci, který mám rád. Jenže teďka zhruba sedmej týden po příhodě ležim, ta ruka vedle mě. A já na ni koukám a najednou vidim věc neuvěřitelnou. Já jsem zahejbal, co zahejbal, pohnul se prst! Prostřední prst na pravý ruce. A co myslíte, že jsem si řek. To je dobrý. Jen tak dál. To zvládnem! To musim zvládnout sám! A todleto jsou slova, který mě celým mým zbytkem života doprovázej a doprovázet budou. Protože nesmim podlehnout tomu, že se spolehnu na ostatní. Vždyť za mě to nikdo neodcvičí! Za mě to nikdo nezvládne.
To musim zvládnout sám.
© 2025 Jan Dohnálek