Vzpomínky 1

Vzpomínky 1

Je tma. A tma se začíná prosvětlovat. A já nevím, kde jsem. A najednou ta tma je vlastně bílá tma. A z té bílý tmy na mě leze pavouk. Je to pavouk, nebo je to něco jiného? Možná, že je to něco jiného. A blíží se to, zvětšuje se to. A teď už to rozeznávám. Je to zářivka. Zářivka v bílé místnosti. A já tam ležím. A nevím, proč. A zase se zvolna propadám.

Jsem malý kluk do první třídy a jsem jako ostatní. Mám podobný tužby a … miluju paní učitelku … ale něco je na mně jiného. Mám atopický ekzém. To je takový svinstvo, že se mně loupe z dlaní, a na kloubech mně praská kůže až do škáry. Je to nepříjemný proto, že mně to rodiče zavazuji do gázy. Vždycky dají namazaný kusy mezi prsty a pak mně to celý stáhnou, abych si to nemohl podrápat. Na těch rukách je to jednoznačně nejhorší.

A vlastně ještě je druhá věc. Vidim fakticky na jedno oko. Šli jsme pozdě k doktorovi a … skončilo to tak, že jedno oko mám tupozraký a mozek mně ho vyřadil. Nepoužívá ho. Používá ho jenom trochu k získání hloubky. Ale to je tak všechno.

Ale zase jsou věci, které miluju.

Miluju lyže. Lyžím jsem se upsal už jako malý kluk, když jsem se učil lyžovat. Učil jsem se v Jánských lázních, po silnici, tenkrát nejezdily žádný auta a na Hofmankách vždycky, nebo za Hofmankama, na silnici narostla závěj sněhu, který roztál až na jaře. A po tý silnici jsem jezdil. Moje mám byla obětavá. Běhala se mnou nahoru a dolu. Ostatně něco podobnýho pak dělala i pro mý děti. Když mně bylo tři roky, tak jsem začal jezdit na velký sjedovce. Tenkrát to byla výjimka. A chlapi v Jánskejch mě brali za svýho. Ve 4 letech jsem jezdil s jednou lanovkou. Tenkrát byla lanovka, že jezdila každá na jednom laně a jezdily proti sobě. Dodneška se takový lanovky vlastně dělaj. Já jsem vždycky jezdil s jednou lanovkou. Vždycky. Chlapi, který mě vzali za svýho, vždycky mně pouštěli zezadu. Jinak se musela stát strašná fronta. Mladej kluk, malinkej, ten měl různý práva. A jedno z práv bylo, abych si zajezdil. A já jsem si jezdil.

Jezdil jsem tak, že mně ty chlapi řekli, že bych měl jezdit závodně. A táta, že jo. Tak jsem nakonec skončil ve Slávii vysoké školy Praha.

Ale já musim říct ještě jednu věc. To, že jsem měl ruce v tom stavu, v jakým jsem je měl, vedlo k dětskýmu posměchu. A ten byl silný. A já jsem to nervově špatně snášel. Takže jsem se v mládí počurával. Je to velilce tvrdý, ale je to prostě tak. Takže na jednu stranu jsem byl hrozně aktivní, to proto, že jsem se snažil srovnat se svým takovým handicapem.

Když jsem jel na lyžích první závod, tak to byl sjezd. Sjezd v Mladých Bukách. A šlapalo se nahoru a prostě jel první sjezd a nám chlapi říkali, že když nám počítali okamžitou rychlost, tak jsme na cílovým padáku jezdili 80. Můžu jim jenom věřit, nevim, jak to zjišťovali, ale znělo to krásně a už tenkrát pro mě vlastně sjezd byl to nejlepší.

Bohužel u nás se sjezdy nejezdily skoro vůbec. A to byla škoda, protože sjezd bylo to, co mě lákalo hrozně moc. Ostatní lákaly slalomy nebo obřáky, ale sjezd byl můj. Takže jsem každou zimu trénoval, jezdil závody, trénoval, jezdil závody. Byla to nádherná doba.

Já jsem unavený. A propadám se do černoty vůbec nejsem schopen cokoli vnímat. Tak zase příště.

Zase se probouzím. A okolo mě jsou nějaký stíny. A to nejsou stíny. To je moje Míla, Veronika, Jirka, teta, strejda, všichni stojí, co se to děje, proboha, co tady dělají?

Řekli mně, že mám narozeniny. A já je chci pozdravit. A ono to nejde!

Chci je pohladit. A ono to nejde! Chci jim podat ruku. A ono to nejde! A zase se ztrácej ve tmě.

Toho dne se mi zdálo, jak jezdím na kajaku. Já jsem vždycky jezdil na vodě, vlastně voda ve všech skupenstvích byla moje. V zimě sníh, na podzim led na starý Štvanici a v létě jsem byl jako mladý kluk v Kotvě Braník. Ono se to tenkrát jmenovalo jinak. Každou chvíli se to jmenovalo jinak. Podle toho, co bylo vhodný, co nebylo vhodný, ale pro mě je to loděnice pořád stejná, kluci, kteří stárli se mnou, holky, kterých jsme si zatím moc nevšímali.

My jsme jezdili na lodi a na Svazák a na Kilián a hráli jsme fotbal a byli jsme tam každé odpoledne. A já si vůbec nedovedu představit, že bych šel někam jinam v létě než do klubu. A dneska tam v podstatě nikdo nechodí a to mě mrzí. Ale bylo to nádherný. Když mně táta postavil první kajak, tak jsem si říkal, že jsem král!

Vltava, Sázava, Lužnice, Berounka, klidný toky občas přervaný jezem a šlajsnou a vždycky se zdálo, že ty šlajsny jsou obrovský a já to byl prcek. Byla to nádherná doba.

Vzpomínky jsou bezvadný, když je člověk má! Já jsem, že jednoho dne budu takhle moc vzpomínat. Ale teď jdu zase spát, jsem unavený a vzpomínání mě zatím bolí!

 

Zpět

© 2025 Jan Dohnálek