UVN
Jak vlastně vypadá můj den ve vojenské nemocnici. Ty dny jsou hrozně si podobný, jako vejce vejci.
Ráno po šestý hodině sestřičky budou odcházet, tak rychle změřit teplotu, a pak ještě chvilku spát. Spát do té doby, než bude snídaně. Někde stačí přijít pomocný personál, který nám pomáhá s mytím a aktivitami, který nezvládáme, ale někdy to je až po snídani, protože oni na to mají téměř celý dopoledne, než obejdou celý oddělení, tak to trvá, protože se těm lidem věnují.
Pak přinesou snídani, která bývá docela dobrá, ale já ji nesním celou stejně. Musím si vzít prášky, kterých se už asi nikdy nezbavím.
No a začnou obcházet terapeutky. Buďto cvičí se mnou na posteli, nebo mě náležejí na vozík a odvezou mě do cvičebny, prostě jak to jde a co se to zvládnout. Nebo mně posedí šlapadlo, abych šlapal.
Pak jednou za den někdy dvakrát přijde logopedka. Ona to nebyla normální logopedka, ale byla to taková holka, která studovala vysokou školu a snažila se nám pomoct, získat zase zpátky řeč.
V poledne oběd, odpoledne pokračování, v podvečer televize, spaní, stejně člověk stále spí hodně. No a v osm hodin po večeři se už zhasínalo a šli jsme spát, až do šesti.
To byl standardní den v nemocnici. Stejně to byly hodný ženský a měly s námi trpělivost, protože s námi to vůbec nebylo jednoduchý. Bylo to dost těžký, upřímně řečeno. Dneska když vím, co dělají všichni lidi, co dělají za problémy, tak jim to nepřeju. A záleží jenom na vnitřní síle, jestli se dokážou přes to přenést a dělat to s úsměvem.
Já to můžu říct, protože jsem ještě jednou byl přes měsíc v nemocnici a bylo to na tom samým oddělení. To bylo tehdy, kdy jsem si utrhnul achilovku. Ale o tom budu povídat, až na to dojde řada, teďka bych předbíhal.
A já jsem se snažil. Snažil a některý věci mám v sobě zakódovaný a já prostě vím, jak se to událo a asi na to nikdy nezapomenu.
Byla tam taková velice hezká holka a ta mě vzala do sprchy a já jsem nezvládl střeva. Mně bylo šíleně trapně, protože ta holka byla hezká a strašně jsem se styděl, to si nedovedete představit. Jak to bylo hrozný.
A na druhou stranu, to pamatuju a asi nikdy to nezapomenu,.
Na druhou stranu si pamatuji, kdy a kde mě posadili poprvé na záchod. A to najednou byla ve mně hrozná hrdost, já to prostě dokázal! Je to všechno složitý, protože já měl podmínku. Na Slapy můžu, ale musím sundat pleny!
Samozřejmě, že to nejde najednou, musí se postupně, takže jsem nějakou dobu ležel na podložce, nahatý, aby kdyby se něco stalo, aby to chytla ta podložka, a jednoho dne jsem řek, já už to zvládnu!
Já už to zvládnu!
A přesunuli mne do VRÚ Slapy
- Pro vkládání komentářů se musíte registrovat nebo přihlásit