Cévní mozková příhoda vchází do života nečekaně a neplánovaně, naopak její důsledky a dozvuky bývají dlouhodobé a v naprosté většině případů po sobě nemoc zanechává alespoň miniaturní připomínku (snížení citlivosti kůže, labilnější ladění, zvýšenou citlivost na počasí a podobně). Příliš často se nehovoří o tom, že onemocnění zasahuje celou rodinu, nejen samotného pacienta, ačkoli je to zcela logické. Řada lidí postupně zjišťuje, že se změnilo rozdělení úkolů a povinností v rodině, nezřídka se mění vztahy na různých rovinách, mění se i očekávání. Nemálo pacientů popisuje, že rychle a zásadně přehodnotili priority a změnili pohled na celý život.
Je tedy jedině pochopitelné, že se u nadpoloviční většiny pacientů objeví psychické potíže v podobě úzkostí, deprese, pocitu zbytečnosti. Za takové starosti se není třeba stydět, jsou totiž součástí onemocnění. Je však dobré nečekat, až tyto starosti samy odezní, ale začít je aktivně řešit. Neřešené psychické potíže totiž umějí napáchat velkou paseku − například se podílejí na narušení vztahů v rodině i s přáteli, mohou komplikovat proces uzdravování (někdy bývá až pozoruhodné, jakými mílovými kroky se člověk začne uzdravovat po tělesné stránce, když se začne cítit na duši alespoň o trochu lépe). V neposlední řadě člověku není dobře se sebou samotným, rojí se negativní myšlenky, ztrácí se motivace k rehabilitaci a někdy k životu vůbec.
Nevýjimečnou potíží bývá deprese. Možná lze říci, že je jakýmsi spolehlivým průvodcem lidí po cévní mozkové příhodě. Možná by bylo spíš divné, kdyby to tak nebylo, protože vyrovnat se zásadním zásahem do života jen tak není naopak běžné.
Co lze udělat v domácím prostředí? Za naprostý základ považuji zmapovat, co pacient zvládne a nezvládne. Pobídky typu „kdyby ses víc snažil/a, tak to zvládneš“ v žádném případě nejsou žádoucí ani prospěšné. Důležité je společně pojmenovat, s čím bude pacient potřebovat pomoc, a automaticky nepředjímat, co zvládne a co ne. To ví nejlépe sám, případně na to i sám přijde.
Řada rodinných příslušníků je neuvěřitelně obětavá, snaží se pacientovi vyjít maximálně vstříc, až se stane, že dělá nemálo věcí za něj, ačkoli to není třeba. Pacientovi tak ubývá motivace, vidí, že se nemusí snažit, protože to jde, až se může nakonec stát, že ustrne ve fázi, kdy zdánlivě potřebuje vydatnou pomoc, ale ve skutečnosti je to výsledek nedostatečného vymezení nutné dopomoci, a pacient by jinak byl více soběstačný.
Vím, že není málo pacientů, kteří nechtějí obtěžovat, mají pocit, že jsou na obtíž, a tak raději mlčí a mnohdy potichu trpí. Takovému stavu lze v domácím prostředí velmi dobře zabránit a naučit se otevřeně a přímo pojmenovávat. Někdo namítne, že je to těžké. Ano, je to těžké − a to pro velké procento lidí. Přesto zvládnutelné. Jedním z největších nepřátel bývá postoj „ano, ale“.
Stručně je možné doporučit: Mluvte s partnerem, buďte konkrétní, vymýšlejte společně, co a jak by se dalo udělat jinak, je-li třeba. Dopřejte si čas na plány a přípravy, nemusíte se pustit rovnou do realizování.
Zpravidla bývá vyřčen jeden velký cíl (chci zase chodit a hýbat oběma rukama). Takový cíl je třeba, jenže veliký cíl nás může zahltit nebo i srazit na kolena, protože je prostě moc velký. Bývá užitečné rozdělit cíl na menší cíle, pomyslné dílčí mety. Nezáleží na tom, jak budou malé nebo velké, důležité je, aby byly dosažitelné a úspěch náležitě oceněný. Doporučuji psát si, co máte v plánu, zda a kdy se podařilo plán naplnit, jaká za něj byla odměna a jak velký byl pocit uspokojení (třeba na stupnici 1 až 5 jako ve škole). Co je psáno, to je konkrétní.
Dejte si práci s maličkostmi, vždyť na nich rodinný život vlastně stojí (například když nejde oloupat jablko, může to udělat partner, ale pacient ho sám nakrájí). Chce to hodně času, určitě by bylo rychlejší, kdyby tu a onu činnost vykonával partner, který ji zvládá snáz, ale tím se pohyblivost pacienta neobnoví, o pocitu užitečnosti a sebeúcty nemluvě.
Vždy se proto pacienta zeptejte, zda chce pomoct, teprve pak konejte. Nepředjímejte jeho potřeby, ať se na obou stranách neocitnete v situaci, že se oba snažíte, jak můžete, a přesto máte pocit, že to k ničemu není nebo že to ten druhý ani neocení. Ano, je to dřina, je to strašně náročné, ale současně jsou to důležité krůčky na cestě k cíli. Počítá se každý úspěch, každý.
Pacienti velmi často popisují pocit, že už nejsou k ničemu, že jsou neužiteční, spíš překážejí, ztratili význam v rodině, o práci nemluvě. Je zřejmé, že když vnímáme především negativa, nemáme se z čeho těšit ani radovat, zvlášť když následky cévní mozkové příhody připraví člověka i o koníčky. Řada lidí mávne rukou a řekne: „No co, tak si najdeš jiné.“ To se velmi snadno řekne, ale hrozně těžko udělá. Chybí k tomu motivace, protože člověk se nechce koníčkům nevěnovat, přesně naopak: chtěl by je zpátky. Někdo se vrací k původním oblíbeným aktivitám postupně a respektuje svá omezení, jiný na ně posléze zanevře, protože ho mrzí, že se jim nemůže věnovat naplno. Každý ale potřebuje čas, aby se s nevítanou změnou v životě smířil a vyrovnal. Někdo posuzuje proces léčby podle toho, jak které činnosti zvládá. Například si řekne, že když zvládne udělat to a ono (uříznout kládu, malovat a podobně), bude to znamenat, že se docela dobře vyléčil. Takovéto magické myšlení však může člověku spíš házet klacky pod nohy, protože proces uzdravování nelze tělu nařídit. Lze mu vydatně pomoci, ale není možné naplánovat si výsledek.
Ruku v ruce s takovýmto prožíváním jde deprese. Nedaří se spát, případně se člověk v noci budí, anebo se probere třeba ve tři ve čtyři hodiny ráno a už „nezabere“. Nic ho nebaví, nemůže se k lecjakým činnostem přinutit, někdy se ztrácí chuť k jídlu, jindy se naopak intenzivně stupňuje. Uzavírá se do sebe, nabídky na kontakt s přáteli nepřijímá. Připadá mu, že je nanic a jeho život skončil.
K depresi patří i snížená vůle, která se mnohdy interpretuje jako lenost. Člověk prostě nemůže něco udělat, i kdyby chtěl, ale ostatní mu nerozumějí a pořád do něj hučí, aby se víc snažil, aby si „to tak nebral“. Nemálo lidí se i z tohoto důvodu stáhne ze sociálního života a uzavře se do samoty. Tím se pocity méněcennosti jedině stupňují.
Někdy lze depresi zvládat psychologickými metodami, jindy se jako užiteční pomocníci osvědčují léky. Myslím si, že v léčbě následků cévní mozkové příhody mají své velké místo, které bychom neměli bagatelizovat. Zkombinujeme-li naléhavý pocit, že tohle sám už nezvládnu, s mýty o tom, že k psychologovi a samozřejmě k psychiatrovi chodí jen blázni, tak si umím představit ohromný zmatek, ale žádné východisko.
V takové chvíli doporučuji vyhledat odbornou pomoc, třeba o ní v širším okolí nejprve ani nikomu neříkat, to přece není ničí povinnost. Základ je, aby člověk mohl jít dál, přizpůsobil se změněné životní, osobní i rodinné či i pracovní situaci. Není to legrace, nejde to zdaleka tak rychle, jak bychom si přáli.
Čas se obecně stává velkým nepřítelem a bývá objektem mnoha stížností („Docela by to šlo, jen kdyby se to lepšilo rychleji.“, „Ani nevím, jestli to má ještě smysl, vždyť se to vůbec nelepší.“). Podobným nepřítelem bývají nevyžádané (byť mnohdy dobře míněné) rady, co komu pomohlo a nepomohlo. Tyto rady nejsou od věci, ale nerespektují individualitu lidí a hází všechny do jednoho pytle. Někdo se totiž na doporučení přímo upne, a když se nedostaví očekávaný výsledek, propadne se do ještě většího negativního rozpoložení.
Zkusme se proto moc nedívat na ostatní, nepoměřujme se podle nich, ale věnujme pozornost i čas sobě. Každý člověk je jiný. To, co jednomu hodně pomůže, druhému třeba i ublíží. I proto nelze nabídnout recept na psychické uzdravování, to se musí ušít každému člověku na míru.
Totéž platí pro příbuzné, především o člověka, který se o pacienta stará nejčastěji nebo nejvíce. I pro něj je situace náročná, nemůže od sebe očekávat, že všechno vydrží a může být blízkému člověku k dispozici čtyřiadvacet hodin denně. To nejde, to by doslova padl. Pečující lidé mívají pocit, že nikam nesmějí, protože by si bez nich pacient neporadil, jiný člověk by mu tak dobře nepomohl… Netvrdím, že takové obavy nejsou oprávněné, ale když nebude mít pečující člověk dost sil a vyrovnanou psychiku, nemůže se o svého blízkého postarat dostatečně kvalitně.
Ano, pečujme o své blízké, ale věnujme se i sami sobě. Taková investice se bohatě vyplatí, a nejen nám.
Honzu jsem poznala až řadu let po mozkové příhodě. Nedomnívám se, že bych pro něj byla příliš užitečná, protože vlastním nasazením a za pomoci blízkým lidí ušel obrovský kus cesty, a navíc jde stále dál. Domnívám se, že v současné době mu mohu především připomínat, že by měl myslet na odpočinek a na své potřeby, ale to si Honza k srdci nebere vůbec.
Myslím si, že si možná až moc starostí nechává pro sebe. Problémy však dokážou odčerpávat obrovské množství
© 2025 Jan Dohnálek