Vůbec poprvé jsem se s bleskem setkal, když jsem jel v Říčkách na vleku. Bylo to závody, neoficielní mistrovství žactva. To se v Říčkách jezdilo a pokud vím, ještě jezdí. A bylo to v březnu tuším. A bylo krásný počasí. Už jsme viděli přiletět čápy. Sluníčko pálilo do sněhu. Ten sníh tál. A my jsme měli mokrý rukavice. A na tom vleku jsme byli frajeři. I když pravda, občas jsme se museli chytnout, když tam byli nerovnosti. A v jednu takovou chvíli jsem se chytil pravou rukou za kotvu. Tenkrát byly kotvy pověšený na lanku ocelovým. A vůbec celý to bylo ocelový nebo kovový. Takže když jsem se chytil tyče, tak jsem vlastně udělal vodivý spojení a propojení až do země. A v tom okamžiku do mě z čistý oblohy uhodil blesk. Ona nebyla čistá, byly tam mraky, ale nebylo to zatažený. Ten blesk se pak říkalo, že to byl zřejmě kulovej blesk. Ale já si z něho pamatuju jenom plamen, kterej běžel po drátu a mně do ruky. A já jsem netušil, že se mně něco stalo, v prvním okamžiku. Jenom jsem prostě viděl, že něco přiletělo a že tu byl plamen a to bylo všechno. Tak jsem si řek, vlek samozřejmě zastavil, a já jsem si řek, tak musíš slízt. A nešlo to. Když jsem ruce řek, aby se pustila, tak se nepustila. Tak jsem ji sundal druhou rukou a vona bezvládně spadla dolů. Slez jsem z kotvy, dojeli jsme k časoměřičům a řekli jsme, co se mně stalo, a oni říkali, ať že musim okamžitě dolů. Tak jsem sjel dolů, že pojedu domů a v Říčkách se mám spojit s Prahou.
Skutečně, jsem byl malej kluk, tak bodejť by ne, skutečně jsem si neuvědomoval domoval, co se mi vlastně stalo. Až když jsem přišel až když jsem přišel dolů a šel jsem si zavolat na pilu, tak tam byla paní, která to tam hlídala, a chyběla jedna ruka. Měla jí uříznutou. A mně taky chyběla ruka.
To jsem si uvědomil, že to je asi průser. Že to je věc, která se mně neměla stát. Oni tam měli takovej te lefon, kdy se jednou rukou držel a druhou rukou točil kličkou. Tak my jsme ho já ho držel a vona točila. Zavolali jsme do Prahy.
Máma paní mně dala mámu a já jsem říkal Ahoj mami, nic se nestalo, jenom do mě praštil blesk. V Praze nastal strašlivý zmatek touto mojí větou. Okamžitě se začali shánět po tom, co se mně mohlo stát, a jak moc jsem můžu bejt poškozenej, ale na druhou stranu se mnou mluvili, tak to zdá se bylo dobrý.
A čekala mě elektroléčba, cvičení, cvičení, cvičení, cvičení. Poškozený jsem měl lícní svaly, svaly na krku, na pravý straně, celej celá ruka i s pletencem a lehce noha. Bylo toho dost. Bylo toho dost, ale přesto jak poprvé i podruhé jsem to během roku dal do pořádku.
Samozřejmě se jsem byl zůstaly pozůstatky, ne všechny jsem mohl dotáhnout, ale zvlád jsem to. A to je myslím to nejdůležitější. Přišel jsem na to, že jde zvládnout skoro vše. Když lidi dokážou hejbat s amputovanou rukou, dokonce když mu přišijou cizí kusy, tak musim já dokázat hejbat vlastním tělem. To vlastní tělo je blíž než ty cizí. Určitě. A je to blíž než amputovaný a zpátky přišitý. Takže to musim zvládnout.
© 2025 Jan Dohnálek