Je horkej den na přelomu května a června. Opravdu horkej. A my jsme dělali na baráku. Rodiče se rozhodli a já jsem to odsouhlasil, že si postavim barák. To jsem zdaleka netušil, co mě čeká. A měl jsem dívku Evu. Byla bezvadná. A byla taková, jak má ženská bejt. A všechno se zdálo, že jde po v pořádku. My jsme dostavěli barák do stavu, že jsme mohli vyvěsit glaichu. A dělali jsme úklidy baráku a měli jsme kousek od baráku kůlnu. Velkou kůlnu. A najednou se zatáhno a přišel déšť a s ním blesky a hromy. Jsme se rychle schovali do kůlny a já jsem se posadil do dveří a sledoval jsem, co se venku děje, jak to práská a… bouřka mě fascinovala! Asi se z tých dřívějších zkušeností mě přivedla k tomu, že mě prostě bouřky fascinovaly. Já jsem se na ně musel dívat a koukal jsem, kam ty blesky uhoděj. Prostě mě to zajímalo.
A proto jsem seděl ve dveřích. Protože řádění živlů jsem prostě musel zažít. A pak přišel okamžik, kdy jsem neuvažoval o tom, jestli nám praští do baráku. To jsem vlastně věděl. Co jsem nevěděl, bylo to, kdy a kam. A pak už nebylo ani to rozhodující kdy, ale kam. Jestli nám to barák zapálí, nebo ho nějak poničí, jestli se nám něco stane a jestli jsou všichni v pohodě schovaný někde za mnou. A v tom to přišlo. Kdo jste to nezažil, nemůžete pochopit, co to je za zvuk a pocit, protože hlavně je to jako první, pocit toho blesku, když vám do baráku praští. Nám uhodilo do krokve. Tu krokev to zcela roztříštilo. Pak to sebralo posednici a po stěně dolů. Cestou nám pukla stěna, ale dole to neudělalo nic. Proč? Protože se to roztříštilo na několik menších. Už to nebylo celý, byly to menší kusy blesku a ten jeden blesk, malej bratříček velkýho blesku se vydal ke mně. Ten čas toho okamžiku se strašně zpomalil. A já jsem viděl ten blesk jak běží po zemi a směřuje do mý pravý nohy. A pak zasáh. A vyletěl ven přes kovovou židli. A já jsem se vztyčil a pad jsem dozadu do náruče Evy a rodičů. My jsme měli určitý zkušenosti, ale to je stejně nejste připraven a stejně vždycky to je znova a znova poprvé. Nějakou dobu jsem vnímal, co se děje, pak mě odvezli dolů, do Prahy na Bulovku a tam mě uložili na lůžko, zakázali mě hejbat, dávali mně injekce, aby se noha pro probrala. ono je to strašně podobný. Tak, jako po mozkový příhodě přijdete vo půlku člověka, tak při zásahu bleskem taky přijdete o kus člověka.
Ale má to ale věci rozdílný. Zatímco u blesku je poničená skutečně ta noha, tak při mozkové příhodě je poničenej pouze mozek. Ale obojí jde rozhejbat. Obojí jde zvládnout. Možná to mi pomohlo, když na mě přišel ten nejhorší. A ještě jednu věc od tý doby mám. Bylo mně 24 let a od tý doby se bojim. Šíleně se bojim bouřky. Skutečně zatímco dřív jsem se chodil dívat, jak živly řáděj, tak teďka jsem srab a sedim uprostřed místnosti a nehejbám se nikam a bojim se. Ale jde to zvládnout.
Já si tu dívkuvzal za ženu. Ona mně Eva hrozně pomáhala v době, kdy jsem se dával dohromady, študovala medicínu a možná to, jak mně pomáhala, mě k ní připoutalo i víc. Jenže to byla mladá holka, která chodí do prvního ročníku vysoký školy a já jsem byl mladej kluk, kterej sotva přišel z vojny a neměli jsme kde bydlet a prostě a jasně do roka to šlo do háje a do dvou let jsme byli rozvedený.
Ale bylo to s ní hezký. Jak říkám, byla to opravdu ženská. Taky jsem ji poznal na lyžích. Jako většinu svých ženských jsem poznal na lyžích. Pak zmizela z mýho života, ale já na ni stejně vždycky vzpomínám. No je to tak, jak to bylo, no.
Konec vzpomínání, musim se probrat, musim na sobě pracovat, protože, když nepracuju, tak nic nedělám, a když nedělám, tak se flákám. A já se nerad flákám. A nerad regeneruju, ale to vim, že mně nic jinýho nezbývá. Jdu zkusit zase hejbat s prstem. Protože to, že jsem s nim začal hejbat, hejbnul jsem s nim dvakrát, popravdě řečeno, tak to mě přivedlo ke vzpomínce na úder bleskem, protože i tam jsem musel rozhejbávat. A jak poprvý, tak odruhý se mně to podařilo.
Už jsem moc unavenej a musim si lehnout a zavřít oči a upadnout do spánku beze snů. Ten spánek beze snů je vlastně okamžik, kdy regeneruje mozek. Zpočátku ten mozek potřebuje strašně moc regenerovat. Tomu mozku je třeba dát čas, aby se z toho dostal. A asi je to správný, že vlastně spim denně okolo dvaceti hodin. To je doba, kdy ten mozek má šanci.
Dejme mu ji.
© 2025 Jan Dohnálek